Autentické společenství nevzniká, ale prochází procesem zrození, a to tak, že musí projít několika fázemi, které nyní stručně popíšeme:

• První fáze bývá označována jako tzv. pseudokomunita: představte si skupinku lidí, mezi nimiž vládne, alespoň na první pohled, jakási relativní idyla. Lidé se chovají vůči sobě navzájem velmi ohleduplně, až přehnaně či křečovitě ohleduplně, předstírá se, že neexistují žádné větší rozdílnosti. Toto období však většinou nevydrží dlouho a nastupuje fáze tzv. chaosu.
• Fáze chaosu je obrazný výraz pro označení stavu, když, zjednodušeně řečeno, dojde u členů té tzv. pseudokomunity k deziluzi či frustraci. Už se nepředstírá, že jsme všichni v pohodě, že si všichni rozumíme, už se nehraje ono zvláštní divadlo, ale naopak to napětí a rozdíly, některé dosud možná ne zcela uvědomované, skrývané či nepřipouštěné, se objevují zřetelně navenek, a zpravidla se projeví hádkou, roztržkou, konflikty. V této situaci se může stát, že někdo se pokusí původní stav té jakési idyly obnovit. Pokusí se ty rozdíly nějak vyhladit, vykořenit, ostatní údajně znovu sjednotit. Takový pokus může být realizován rozličným způsobem – domluva, diskuse, atd. Potíž je v tom, že jak víme, ještě nikdy se nikdo nezměnil jen pod tíhou argumentů, byť správných. Takže ten pokus může vyústit až k tomu, že se stanoví určitá pravidla, závazná pro všechny, a spolu s nimi se začne vyvíjet jakýsi psychický nátlak na jejich dodržování.
• Třetí fáze: Předchozí fáze vydrží spíše jen krátce a po ní stojí společenství na křižovatce, ze které vedou celkem čtyři cesty:

1. rozpad skupiny
2. vznik organizace s pevnými pravidly
3. návrat zpět do fáze pseudokomunity, tzn. že by se aspoň částečně podařilo spory nějak udusit, lidé se přestanou hádat, a zase se více či méně křečovitě začne hrát divadlo, že si rozumíme, – ale to napětí tam zůstane. V takovém případě je zřejmé, že ta skupinka do fáze skutečného společenství nedozraje;
4. fáze zlomu (vakua – vyprázdnění), které vede ke zrodu společenství. 3

Přibližme si alespoň zjednodušeně poslední cestu: každý jednotlivý člen skupiny si uvědomí: má-li se ke společenství dospět, musím začít u sebe: odložit své iluze, nelpět na svých představách, rezignovat na své osobní ambice. Za druhé: chci se poctivě učit přijímat a respektovat jednoho každého druhého takového, jaký je. Pochopitelně že nemohu nějak pokrucovat své pocity, já nemohu a nemusím spontánně sdílet názory druhého, ale já se mohu učit respektovat každého v jeho jinakosti mnohem důsledněji. Nejen ho nepředělávat nikoho podle sebe, nejen že si dávám pozor na sklony k manipulaci, já mohu nacházet na každém najít něco pozitivního. I od toho protivy, který mi nejvíc jde na nervy, se mohu něčemu naučit. Uvědomí-li si toto všichni, je to velmi nadějné.

ZDROJ